Talent, který vás rozpláče !!!

Neobyčejné příběhy, které vás chytnou, a nekompromisně rozpláčou !!!

Na začátku celého příběhu je láska. Ne ale obyčejná láska dvou obyčejných lidí. Dvě umělecké, hodné, a empatické duše se setkali, prožili spolu spoustu krásných příběhů, do kterého zasáhne osud. 19.června 2014 si její muž vzal život. Po takové tragédii autorka těchto nádherných příběhů, a dopisů svému manželovi právě začala psát. A to tak, že nadchla, a inspirovala spoustu lidí. 

Její jméno je Kristína Buriánková (alias Kris), je jí 44 let, a myslím, že po přečtení této ukázky vám dojde, že váš život není ani z daleka tak rozmanitý, a kouzelný, jako ten její.

A to nejlepší? Chystá se vydat knihu. 

Jak si zpackat mládí aneb Komu není zhůry dáno

Ono je to strašně jednoduchý, říkat si dneska, že bych skoro všechno udělala jinak. Ale jak chcete po dítěti, které vychovala hodně atypická, výstřední a hysterická babička, aby rozeznalo co je normální ?

Nikdo v mém dětství, ať pátrám jak pátrám, normální nebyl. Ale to jsem samozřejmě netušila. Mě to rozhodně normální připadalo. Byla jsem zvyklá na babiččiny mejdany o dvaceti lidech, kdy dospělí starci dělali kotrmelce, kdy babiččina vrstevnice tančila na stole..... byla jsem zvyklá na babiččiny výklady karet, které u nás probíhaly obden, (klientelu měla obrovskou velikou), a já schovaná pod stolem jsem poslouchala ty někdy neuvěřitelné, někdy vtipné, a někdy tragické lidské příběhy, byla jsem zvyklá na to, že mám dva dědečky a nesmějí o sobě vzájemně vědět, a ani jeden doopravdy mým dědečkem nebyl....protože můj vlastní dědeček s babičkou rozvedený právě založil novou rodinu, a měl jedno batole, a jedno novorezeně......Moje rodina se v té době skládala z babičky u které jsem bydlela odjakživa, z matky, která emigrovala,když jsem byla mimino, z táty, který různě přicházel a odcházel,ale nikdy s námi doopravdy nebydlel, z tátových kamarádů a jeho trampské osady,kde byl šerifem a s tím svou suitu věrných, namátkou Medvěd, Veveřice,Dlouhán, Tom, Hvězdička, a spousta dalších divných veselých v zeleným oblečených lidí, kteří měli na hlavách klobouky, na nich ocasy ze zvířat a pořád halekali. Můj táta zase pořád jódloval.Všude kde to šlo a byla k tomu příležitost a někdy i tam, kde k tomu příležitost nebyla. S tety Evy, babiččiny nejmladší dcery, která měla dvě děti, tlustou a ošklivou Evičku a krásnýho,ale úplně hloupýho Míšu a pořád se rozčilovala, že se babička jejím dětem posmívá.Posmívala. Potom byl komel nás babiččin přítel Karel a druhý přítel Václav v Praze. Tím jsem popsala základní skupinu. Patřila do ní ještě domovnice Horáková, a babiččiny tety Růžena a Slávka. Všichni ostatní byli s námi nepravidelně a pokaždé jinak dlouhou dobu, a těch lidí bylo hodně, opravdu hodně a kdybych měla každého jmenovat asi bych to ani nezvládla dát dohromady.Takže prostě když někoho zmíním,zkusím popsat o koho šlo.

Byla jsem zvyklá na to, že táta se zjevuje nepravidelně, někdy několikrát v měsíci a ne několik dnů a potom zase dva roky ne, aby se po té objevil na hodinu..... byla jsem zvyklá, že nosí po Pardubicích kovbojský klobouk a dva kolty u pasu a nechává si říkat šerife.... Přišlo mi normální, že babička buď lidi hystericky miluje a vzápětí nadosmrti nenávidí. A to včetně mě.

Přišlo mi normální, že babička nosí kostýmky a rudé nehty, kouří cigaretu ve špičce a pije zásadně pouze Bohemku ze samošky u kina...a z ničeho nic stojí na chodbě v teplákách, na nohou tenisky, na hlavě kšiltovku a láme mě, ať s ní jdu ven, že mě naučí lézt po stromech.....Přišlo mi to normální, protože jsem nic jinýho neznala. A nikdy mě nenapadlo - že by to jinde bylo jinak.

10 výročí svatby 

Kromě příběhů se rozhodla, že si založí FB stránku, kam píše své dopisy adresované jejímu manželovi. 

Zde odkaz.Někdo si může myslet, že psát veřejně dopisy adresované někomu, kdo je mrtvý je zvláštní, ale omyl. Abyste pochopili, ač se tváří text jako dopis, tak je to vyprávění o tom, jak vypadá její život bez něj. Je to unikátní možnost nahlédnout do její duše, která vás donutí si jen povzdychnout, že takhle vás rozplakal naposledy snad jen Titanik. 

Štěstí.......Luďku.....miláčku,

ještě to není ani měsíc a já už nemůžu. V něčem jsem otupěla a mám pocit, že to je lepší a v něčem se to horší den ode dne.
Jsou lidi, kteří už začínají být nervózní z toho, že ti stále píšu, z toho že na tebe stále myslím, z toho, že stále nejsem v pořádku.

Jsou i takoví, kteří nejenom že pomáhají, ale dokonce neříkají nic....prostě jsou tam kde je jich potřeba a myslím,že díky nim jsem já i děti přežila poslední týdny.

Mockrát denně vzpomínám na to, jak obětavě jsi pomáhal komukoliv, jak jsi nikdy nekoukal na to, co za to a jestli ti budou připsaný zásluhy..a říkám si,že tohle je tvá odměna. Teď to úplně cizí lidé vrací nám, tvým dětem a mě.....

Teoreticky bych měla být s celou situací smířená, nebo aspoň orientovaná v tom, jak to všechno je.....a jaká je realita. Měla bych mít asi zpracovaný první nápor bolesti a měla bych fungovat pro naše děti, jak mě krásně napomínají některé ženy.....Pravda je taková, že jsi mě neskutečně rozmazlil....že jsi mě naučil,že nikdy na nic nejsem sama a že jsem přijala za samozřejmost,že nikdy na nic sama nebudu.....Výsledek toho je, že sama nejsem nic, neumím nic, nejsem sama šťastná a mám sklony k sebelítosti....Ještě jsem si nezvykla na myšlenku,že mě neobejmeš...ještě jsem se nesmířila s tím, že bych neměla být tvá žena, ještě jsem se nevzdala.....Ještě stále hledám a pátrám a doufám...Ale jak běží čas, Anetka se rozpovídává a povídá mi další a další detaily toho, jak jste spolu mluvili, a co jsi říkal a celý ten tragický příběh už dostává tvar.

Nikdy se s tím asi nedovedu smířit, nikdy už nebudu stejná, nikdy už nebudu tak samozřejmě sebevědomá a šťastná s vědomím, že to co mám je na věky....

Bolest se dostavuje pořád, stejně silná a stejně palčivá, obrovská a zavaluje mě jak lavina a já prosím,ať je klidně ještě větší, at mě pustoší, jak tornádo krajinu, hlavně, když ji nebudou cítit děti....jenomže děti jako by se probouzely z nějaké narkózy - smutek teprve začaly projevovat.
Luděček denně pláče a nadává a křičí a chce tě okamžitě zpět...potom hned upadá zpět do svého mlčenlivého světa.
Anetka je dospělá mladá dáma, každéého chápe, každého podpoří, přestala chtít dárky a pettshopáky a většinu času mlčí....Anetka a mlčí!!!!
Esterka se naopak rozpovídala, povídá všechno a všem, tancuje, směje se...je jí plný dům. Nic mě nerozpláče spolehlivěji než to, když se na ní koukám a uvědomím si,že ji nevidíš.....asi.........

Adel mele z posledního.....je v zápřahu 18 hodin denně, vždycky po ruce, trpělivá, klidná, pořád všechno jistí, ještě mě objímá a nic mi nevyčítá.....je úžasná a mám ji strašně ráda, ještě jsem jí to nikdy neřekla....
Dneska taky přijel Max.....Tvůj Max - havíř. Úplně první chlap, který přinesl dětem sladkosti a blbnul s nima celé odpoledne, aniž bych měla pocit,že to dělá pro mé oči......strašně se jim líbil...nám všem se líbil...jenomže......( Panebože, píšu ten dopis jak hlášení o tom co se stalo, chci ukázat jak jsem dospělá a přitom mám knedlík v žaludku a celý moje tělo huláká - OKAMŽITĚ POJD ZPÁTKY KE MĚ A OBEJMI MĚ A MILUJ MĚ A ŘEKNI MI ŽE TO BYL JEN PITOMEJ SEN - jsem tou touhou po tvé vůni a síle úplně šílená, vůbec nejsem v pohodě a vůbec nejsem dospělá, nejsem ani normální, jenom to dokážu průměrně zahrát, ale ty bys kouknul a věděl bys..nebo koukáš a víš? Už nemůžu, nemůžu....nemůžu...nechci. A bojím se, poprvé v životě mám strach a nevěřím si vůbec nic....nejsem vůbec tak dobrá a úžasná,jak jsi mi namlouval a já tomu věřila....nejsem vůbec zodpovědná ani schopná cokoliv zařizovat, jenom tak parazituju na Adel a tvých přátelích....styděl by ses za mě a mě je to jedno,protože mě štveš....).

Musím se soustředit na ty živý co mě potřebujou a přitom chci vzbudit mrtvého.
Brečím nad tím,žes nás opustil a přitom jsem je opustila taky, i když tady fyzicky existuju......je mi na nic.....
Miluju tě.....ale to stejně víš....tak dobrou....dnes je úplněk, vlkodlaku....budeme zase vzhůru? Pusu Tvá Kris