pátek 13. října 2017

Náboženství

Jaký je můj názor na náboženství?


Teď mě někteří budou asi považovat za blázna, ale upřímně, ruku na srdce, nemohu se považovat ani za věřícího, ani za ateistu, protože jsem si našel vlastní cestu, jak vnímám náboženství. 
Hned na začátek bych rád řekl, že z mého pohledu jsou prakticky veškerá náboženství světa vcelku dost podobná. Možná až stejná. V konceptu veškerá náboženství mají svou bytost, která podle nich stvořila zemi, lidstvo, a má nadpřirozenou moc. Dále mají svou knihu, ve které se popisuje vše, co se údajně mělo kdysi stát, aby se lidstvo dostalo do bodu, kde je dnes. Čímž chci říct, že absolutně nechápu spory mezi jednotlivými náboženstvími, která mezi sebou bojují o tom, kdo má pravdu, čí Bůh je ten "pravý", a čí Bůh je natolik "milosrdný", že pošle zrovna tyto "bojovníky za boží slova", (protože on sám přeci nemá žádnou moc, a proto potřebuje zrovna tyto "bojovníky" 😆) a ti budou zabíjet všechny, kteří jim nevěří. Zkrátka absurdní pitomost, která si v každém detailu protiřečí. 
Mimochodem, křesťanský Bůh je natolik dobrý, že v jeho jménu bylo zabito dohromady víc lidí, než v obou světových válkách dohromady.

Já sám osobně si myslím, že rozhodně naše existence nemůže být pouhou hříčkou náhody. Samotná fyzika to dokazuje. Takzvaná "PLANCKLOVA DÉLKA" je nejmenší měřitelná velikost. Tato délka (1.61622837 × 10-35 metru) je velikost každé strany pravidelného KVAZIKRYSTALU. Což je hmota, ze které je (alespoň podle vědců) tvořen náš vesmír. 
Ale proč tohle rozebírám? Protože existuje tento kvazikrystal (jaká-si stavební cihla vesmíru) může existovat jen v určitých specifických pozicích. Kvazikrystal si sám o sobě  těžko může říct, a rozhodnout, v jaké pozici bude. Kdo tedy o tomto rozhoduje??

A zároveň si nemyslím, že by mohlo existovat jakékoliv stvoření, které by bylo všudypřítomné, a mohlo stvořit celý vesmír, protože by něco/někdo musel stvořit toto stvoření. Nevysvětluje to nic o tom, co se dělo před "zjevením", nebo "stvořením" samotného Stvořitele. 
Mimo to, nepřijde opravdu nikomu z vás divné, že na dohled nikde široko daleko ve vesmíru nejsou žádné známky života? Nejen podobného, ale prostě žádného. Nic. Zhola nic. 

Zkuste si představit, jen na vteřinku, že by svět, vesmír.... vše, co známe, mohlo být výtvorem někoho/něčeho, kdo/co vytvořil tedy vše, co známe, a to tak, abychom se mohli stát jakým-si pokusem. Od toho momentu, by už ten někdo/něco nijak nezasahoval do chodu života na zemi, aby tím nezkreslil výsledky pokusu. A každá živá bytost by si zachovala své vědomí, a nebyla žádným fyzickým zásahem nikým/ničím vyšším ovlivněna. Doslova. 
Pokud by tato teorie byla pravdivá, pak by to (na rozdíl od standardních náboženství) vysvětlovalo vznik všeho, vysvětlilo by to i tak nějak, že existovalo něco před vznikem všeho, také důvod, proč máme mít pocit, že tu jsme sami, proč nás Bůh (říkejme si tomu jak chceme) neslyší, a že vlastně možná jsme jen školní projekt někoho, kdo dostal za 4 (vtip).

Chci tím říct, že ať už je pravda jakákoliv, ať už jsme uvnitř uměle vytvořené reality, nebo jsme hříčkou náhody. Ať už existuje Bůh, nebo Alláh, nebo Zeus, nebo kdokoliv ..... NIJAK TO NESNIŽUJE NAŠÍ DŮLEŽITOST. Ať už je to tedy jakkoliv, je zbytečné se nenávidět, kvůli rozdílnému názoru. Jelikož se pravdu asi nikdy nedozvíme, zkusme i tak náš život užít naplno. Člověk rád ničí vše kolem sebe. Včetně sebe samotných. Pokud zničíme tuhle planetu, a s ní celý život, a pokud teoreticky nikde jinde žádný život není, pak bychom možná zničili život. ÚPLNĚ. NAVŽDY. V CELÉM VESMÍRU. Možná jsme jediná planeta, kde se život usadil, a neplánovaně vznikl. A byla by škoda tuto jedinečnost zničit. 

Znáte taky ten pocit, když ...

Znáte taky ten pocit, když ...


Znáte taky ten pocit, když na jednu stranu Vám vaše ego říká, že jste zkrátka dokonalí, ale na druhou stranu Vám vaše deprese říká, že jste úplně ti nejhorší, a najednou nemáte vůbec ponětí, jak se máte cítit? Jistě, jsem dospělý člověk, a měl bych vědět, co mám dělat. Ale já jsem občas spíš jako dospělá kočka. Někdo by se o mě měl starat, ale současně to tak nějak zvládám sám. 

Lidé si občas myslí, že deprese je o tom, cítit se smutně. Nebo o tom, nosit černé oblečení, a brečet. Ne. Tak to opravdu není. Deprese je většinou o tom, cítit se vlastně prázdně. Bez-emočně, řekl bych. Ani smutně, ani šťastně. Jako velká prázdná nádoba. Bude držet pohromadě, pokud se nic nestane, ale občas stačí jen malé nevinné fouknutí, a celá nádoba je na kusy. A zkusili jste se někdy omluvit rozbité nádobě? Pokud ano, určitě jste si všimli jedné věci. Můžete se omlouvat jak jen chcete, ale nic to nezmění na tom, že ta nádoba už není celá. Můžete jí slepit, ale stále budou vidět prasklinky, a nikdy už pak nebude, jako dřív.
Jak si představit den člověka, který trpí depresemi? Každé ráno vstanete s tím, že se těšíte zpátky do postele. Ne snad proto, že byste byli unavení. Ale protože když spíte, najednou to všechno na chvíli zmizí. Dny vlastně nejsou dny. Jsou to stále se opakující rutiny, kterým bohužel musíte čelit. Jak? Někteří skrz léky. Někteří skrz alkohol. Někteří skrz cigarety. Někteří skrz drogy. Někteří skrz sebepoškozování, a nebo tak, že prostě celé dny spí. Když trpíte depresemi, sáhnete po čemkoliv, co vám pomůže přežít přes ty dny tak nějak méně bolestivě. 
Často slýchávám, že bych se měl radovat, a těšit na ty úžasné okamžiky, které mám před sebou. Často se mi lidé snaží pomoct tím, že třeba mě vytáhnou někam ven mezi lidi. A víte co? Ve výsledku je všechno ještě horší. Nejen, že se cítím už tak nepříjemně, teď se k tomu tím přidal i pocit viny, že bych měl být šťastný, ale nejsem. Takže deprese nejsou o tom být smutný, a nevidět ty hezké momenty. Je to o tom, že je vidíte, ale tak nějak jim nedáváte žádnou váhu, protože pro vás nic na světě není důležitější, než za každou cenu přežít od jednoho dni k druhému. 
"FYZICKY JSEM TADY, ALE DUŠEVNĚ JSEM KURVA KILOMETRY DALEKO..."

úterý 10. října 2017

My little story 2 ..

Rád bych navázal tam, kde jsem v roce 2014 skončil. Pro ty, kdo nečetli článek "My little story ..", tak zde je odkaz.

My little story 2 ..


Od onoho předchozího článku uběhlo více, než 1000 dní. Děsivé. A nějaký progress? Ale jistě. 
V první řadě musím úspěšně konstatovat, že jsem se přes to nejhorší asi dostal. I kdyby se snad v nějakém zvráceném paralelním vesmíru stalo, že by si on stoupl přede mě, a prosil, abych ho jen objal a políbil, má absolutně okamžitá odpověď by byla: "NE!".
Ověřil jsem si v praxi, že pokud chcete k někomu přestat něco cítit, tak nejlepší řešení je, abyste s ním začali trávit maximum času, co to jen půjde. Zní to šíleně. Ale funguje to. Lidský mozek touží po té zidealizované představě. A jako kontrast, pokud s tím člověkem trávíte dost času, zanedlouho se stanete svědkem jeho chybovosti. Lidskosti. Negativ. Zkrátka je potřeba, aby váš mozek začal tohoto člověka vnímat opravdu, jako člověka schopného chyb. 
Další progress je určitě to, že jsem se začal konečně opravdu naplno věnovat hudbě. Píšu svoje texty odkaz zde , nahrávám, vystupuji, ale stále do toho trénuji, a snažím se co možná nejvíc zdokonalit. Miluju hudbu. Ale nejvíc miluju to, že hudba vás dokáže zanést do toho nejšťastnějšího, a i nejsmutnějšího okamžiku, jaký si jen dovedete představit. 

"Každá špatná věc, která se Vám stane je jako jazzová balada, která jen čeká, až jí někdo napíše"
-Amy Winehouse


Zároveň jsem si konečně našel čas cestovat. Anglie, Lotyšsko, Slovensko.... Na živo jsem slyšel zpívat lidi, které budu do konce života obdivovat. Scotta Bradleeho, a jeho Postmodern Jukebox. Bylo to něco neskutečného. Je to jeden z největších současně žijících umělců v tomto odvětví hudby. 

malá ukázka

Chci tím vším říct, že na jednu stranu konečně žiju naplno. Přesně tak, jak mi to radili všichni moji přátelé. Cestuji. Věnuji se naplno něčemu, co miluji. Sdílím ty úžasné okamžiky s lidmi, na kterých mi záleží. Měl bych být asi šťastný, že? A to nejvtipnější na tom celém je, že důvod, proč šťastný nejsem, není on. Vůbec ne. Z nějakého důvodu se neustále dívám na svůj život retrospektivně, a analyticky. A spíš se nenávidím, kvůli právě chybám, které jsem v minulosti udělal. Ovlivnily totiž víc, než jsem si kdy myslel. 
Když jsem se to snažil vysvětlit jedné mojí kamarádce, její okamžitá odpověď byla, že bych už na něj měl dávno zapomenout, a že mi to akorát kurví možnost být doopravdy šťastný. Ale tohle vůbec nebylo o něm. Vůbec ne. Jistě, ze začátku jsem možná zaslepen vlastní zidealizovanou představou byl ochotný za něj bojovat. Ale dnes? Bojovat? Za co? Abych si nechával lhát do obličeje? Abych musel nuceně být svědkem, jak jsem někomu u prdele? Abych byl ignorovaný? Heh, i přesto, že si pořídil kromě mobilu (na kterém má mobilní data) také chytré hodinky a tablet, tak mu občas trvá i několik dní, než odepíše. A za tohle já se mám rvát? Za tohle? Musel bych být blázen. 
Pravý důvod, proč mi dělá problém být doopravdy šťastný, je kromě mé bipolární maniodepresivní poruchy i to, že se nenávidím za spoustu a spoustu věcí. Nikdo nikdy na tomhle světě mě nebude nenávidět víc, než jak se nenávidím já sám. 



Od toho roku 2014 se stala spousta neuvěřitelných věcí. Můj život se minimálně 5x totálně otočil naruby. Každý den. Například jsem cestoval ze Švýcarska skoro bez peněz, a jednu noc jsem přespal u dálnice před OBI ve venku vystaveném přikrytém auto-vozíku. Nebo za tu dobu mi jeden telefon ukradli, jeden jsem rozsedl, jeden se mi rozpadl v ruce, jeden jsem musel prodat, jeden jsem zničil energy drinkem, a jeden jsem někde ztratil. Nebo například jednou za mnou utíkal nějaký neznámý psychopat, který mě chtěl napadnout, a musel jsem 3x volat policii, než jsem se ho zbavil. A nebo například jsem se kdysi seznámil s jedním úžasným člověkem, který měl moc rád můj cover na píseň "Princess Die", a po nějaké době, co jsme spolu nemluvili jsem se až z novin dozvěděl, že je trochu známější, a že se zabil.


 Ale to je jen malý seznam toho, co všechno se mi od toho roku 2014 stalo. Život občas umí být nevyzpytatelný. Občas se sám divím, co jsem všechno schopen snést a zvládnout. Děsí mě myšlenka toho, kolik nám každému zbývá času. A co když ještě méně? Co když už toho bude na mě moc, a přeskočí mi..... může se stát cokoliv. Kolikrát se dokážeme zvednout ze země, a předstírat, že jsme OK? Je to určitý limitovaný počet? Tak či tak, je nejdůležitější, to nevzdat. V momentech, kdy má člověk pocit, že už ztrácí veškeré naděje na záchranu, se občas může stát takový malý zázrak. Několikrát jsem byl svědkem toho, kdy už mi docházely nápady, jak můžu určitou situaci zachránit, a pak zničeho nic, najednou se stalo něco naprosto nečekaného. Já osobně strašně moc věřím v Karmu. Není potřeba se lidem mstít. Stačí si vzít popcorn, colu, sednout si, a čekat, až si ten člověk dokurví svůj život sám. A vrátí se to těm lidem stejnou mincí. Opět. Byl jsem několikrát svědkem toho, že Karma kurva funguje! A stojí to za to. Sice člověk musí chvíli počkat, ale všem se jednou všechno vrátí. A vy nemusíte hnout ani prstem. To je na tom to nejkrásnější. Mohl bych jmenovat X. Opravdu to funguje. Proto se snažím pomáhat lidem kolem sebe. Ale to není ten jediný důvod. Také vím, jaké to je, když jste úplně v prdeli, a každej na vás kašle. Znám ten pocit. A nechci, aby se kdokoliv cítil stejně, jako jsem se kdysi cítil já. Proto pomáhám svým přátelům, lidem na ulici, pouličním umělcům, přispívám na opuštěná koťátka v útulcích, a věřte mi, že mnohem lepší, než sobecký úspěch, je pohled na lidi, kteří ten úspěch nikdy nezažili, ale dřeli mnohem víc, než vy. 

Mimochodem, pro mě úspěch nejsou peníze, ani drahé značky, párty, nebo dostat se se svou tvorbou na jakýsi žebříček "top 100" nebo "top 10". (BTW je vám všem jasné, že ten, kdo rozhoduje o tom pořadí nejste vy, ale televize/radio, že? :D )
Pro mě je úspěch, pokud si mou tvorbu poslechne alespoň někdo, a řekne si třeba: "je fajn, že se tak necítím jenom já". Nikdy se nelze zavděčit všem. Ale pokud můžu udělat radost alespoň pár lidem, budu to brát jako velký úspěch. 




pondělí 9. října 2017

Vystoupení

Na konci srpna jsem vystoupil v klubu Friends. Musím říct, že to byl nezapomenutelný zážitek. Vlastně to byl takový dost smíšený zážitek. Ale za to si tak trochu můžu já sám.
Ale k věci. Po technické stránce to proběhlo fenomenálně. Musím říct, že až nad moje očekávání. Navíc jsem byl uveden docela i vtipně. Jediné, co musím bohužel vytknout, byl přístup mých přátel, kterým jsem říkal, jak moc je ten večer pro mne důležitý. Buď přišli pozdě, a nebo vůbec.
Takže zbytek večera jsem pil s přáteli, kteří nemohli dorazit, utápěl slzy ve vodce, a pak šel spát.

Každopádně, pro všechny, kdo u toho nemohli být, tu mám krátké záznamy alespoň 3 skladeb, které jsem ten večer odzpíval.
Mimochodem, odzpíval jsem tam: Habits, Speechless, Staring role, Love Yourself, Womanizer, a I did it.
A podruhé mimochodem, omlouvám se za kvalitu nahrávek. Kameraman měl už trochu upito.