čtvrtek 6. února 2014

Když mi bylo 18 ...


Jaké to bylo, když mi bylo 18 ??

Poté, co jsem napsal první část o svém soukromí, rád bych pokračoval. Krátce po 18. narozeninách jsem tedy navázal kontakt se serverem 4boys, přestěhoval se do nového bytu, vybavil si ho a začal točit i na vlastní pěst. Bylo jen málo videí, které šly z mojí hlavy. Ale jedno z nich bylo: "jak zbalyt kluka". 
Úmyslná gramatická chyba, kterou reaguji na původní video jedné velmi mladé dívky. Šlo o parodii. Včas udělanou, dobře udělanou, a ve stejnou dobu ona odstranila svoje, takže pod tímto tagem vyjela moje parodie na PRVNÍM MÍSTĚ !!!


Tohle video jsem točil ve svém novém bytě. Popravdě jsem točil na svojí HD externí webkameru, která ale dokázala v originále zabrat skoro 1,6 Gb, což mi moc nevyhovovalo. Navíc jsem v tom bytě neměl internet. Koupil jsem si od O2 mobilní internet. Písnička se mi stahovala třeba 20 minut. Navíc na okraji Prahy. 5-10 Kb/s. To je vrcholová rychlost internetu před 15ti lety. A i ten byl rychlejší. Určitě ano.
Takže jsem rapidně snížil kvalitu. Pořád se to tvářilo, jako že to je HD. I tak, těch 20Mb se nahrávalo asi půl dne. Překročil jsem limit. 
Tak takové peklo jsem s videi měl. Proto mi vyhovovalo, když jsem dostal scénář, točilo se na kvalitní kameru, a video házel někdo jiný za mě. Já byl už pak jen herec, nebo spíš loutka. Ale i tak jsem vše zahrál ve svém stylu.


Mimochodem, všechny to asi napadlo, ale během roku 2013 jsem střídal barvu vlasů hodně rychle. Zničil jsem si je, a začaly mi vypadávat. Začaly se mi dělat "kouty" na čele, taky jsem moc nespal, a trávil dost času natáčením, nebo s přáteli, protože jsem se trochu vykašlal na školu, takže se mi dělaly vrásky, pytle pod očima, a stárnul jsem neskutečně rychle. Nejen kvůli genetice, ale i pro svůj životní styl.


V únoru 2013, když jsem dělal opravné zkoušky kvůli neklasifikaci pro nedostatek známek, poznal jsem Honzu. Oslovil mě sám na zastávce s tím, že se mu líbí moje videa. Řekl mi, že je bisexuál, a druhý den jsme měli rande. Já si prošel prvním opravdovým vztahem. Možná to tak nevypadalo, ale bylo to poprvé, kdy jsem někomu dovolil zajít tak daleko do mého soukromí. 
Moje první návštěva v novém bytě. Tehdy ještě vybavený jen z části. Pomáhal mi se svým kamarádem skládat nábytek. 
Taky jsme neměli moc času jeden na druhého. Vídali jsme se cca. nanejvýš dvakrát do týdne. A vždy jen na hodinu. Ano, vztah by takhle vypadat neměl. Absolutně chápu, proč se považoval za mojí "dě*ku".
Ale znáte to, vyvracet je marné, když nemáte důkaz. Taky strávil víkend u mě, když už tam byl veškerý nábytek. Bylo to těžké období. Finančně se mi moc nedařilo, utrácel jsem za večírky, a na základní domácí potřeby už nebyly peníze, a já měl zodpovědnost za něj. 
Bylo mu 16, ale nevypadal.



O pár dní později mne doprovodil s kufrem na nádraží, a já odjel na Slovensko natáčet. Běhá mi mráz po zádech, když si vzpomenu, že jsem tehdy dokázal s make upem vypadat skoro jako plastová panenka.


Večery po natáčení jsme si psali. Jasně, občas jsme se hádali, ale kdo tohle nikdy nezažil, že? Tehdy jsem měl nějaké problémy s telefonem, a používal půjčený telefon od jeho kamaráda. Znáte to, když si koupíte přes internet iPhone, který má naprosto vytřískanou baterii? No tak přesně to se mi stalo. Ta baterie fungovala vždy max. 20 minut. Ani to ne.
Po Vídni jsem se vrátil do Prahy, viděli se asi dvakrát, a poté se jednou sešli u něj u školy. Jeho "kamarádi" se mě snažili napadnout, ale on raději chtěl jít pěšky, protože kouřil. Takže jsme nešli do tramvaje, abych byl v bezpečí. Zastal se mě neznámý muž na ulici, a mě se nic nestalo.
Navíc si s sebou vzal svého kamaráda, a nevěnoval se mi. Mlčel jsem. Sedli si na I.P.Pavlova do Starbucks, a on se pořád divil, co se mnou je. Odešel ven na cigaretu. Po dvaceti minutách jsem ho šel hledat. Stál na zastávce a odjížděl pryč. Ten den mi řekl, že jsem mu zhnusil kluky, že už není bisexuál, ale jen heterosexuál. (Jako bych tohle už nezažil alespoň tisíckrát.) A ukončili jsme kontakt. Půl roku si nepsali. 



Věci šli dál, já poznal nové přátele, Lucka mezitím byla na dovolené v Brazílii, a já se věnoval svojí práci. Pak jsem se stěhoval do centra. Prodával byt, a poznal nové úžasné lidi, které jsem do dnešního dne neopustil. Na rozdíl od jiných lidí, já jsem zůstal při nich a oni při mě nejen v bohatství, ale i v problémech. Pak přišlo období, kdy jsem měl deprese, začal ve velkém jíst prášky, hubl jsem a hlavně jsem se přestal kontrolovat. Ohrožoval jsem tím nejen svoje fyzické zdraví, ale i to duševní. 


Seznámil jsem se s Richardem, s Vojtou, s Darkem, s Janou, Michalem, Terkou a s Pavlínou. Hromada fajn lidí, s kterými mi bylo fajn. Chodili jsme ven, na kafe, po barech, cestovali, a já jsem se dostal do fáze, kdy mi nic nechybělo. Skoro nic. Zaplňoval jsem si tu prázdnotu uměle, a vsugerovával si, že je vše OK, a že nic nepotřebuji. Dlouhé týdny a měsíce se věci obraceli nahoru a dolu. Jako na horské dráze. 


V depresích jsem byl schopný utratit i 30 000 během dne za oblečení jen proto, že jsem potřeboval být v kontaktu s lidmi, chtěl jsem si udělat radost a nechtěl jsem brečet sám doma. 
Takhle to šlo dál a dál. Vrátily se mi problémy s prášky, trochu jsem pil a přidaly se i další věci. Cítil jsem se citově na dně. Když vidíte svoje přátele, jak se usmívají, radují z maličkostí, a vy to nedokážete .... 
Asi v tom hrála roli trochu závist a staré vzpomínky na lidi, které jsem znal. 


A čím víc jsem vypadal starší, a vrásky se prohlubovaly, moje deprese ne a ne zmizet, cpal jsem do sebe další a další prášky na spaní, antidepresiva a léky na bolest. Snažil jsem se vypadat co nejvíc mladý, ale nešlo to. Ty roky, kdy jsem vypadal dobře a mladě mi už nikdo nevrátí. Kdysi mi jeden kamarád řekl:
"Nikdy už v životě nebudeš mladší, než jsi v tento moment. Tak si ho važ"
Je mi do pláče, když vidím oblečení, které už nemůžu nosit, i když mi pořád je, a to jen proto, že v něm vypadám komicky. Je určený pro lidi s mladším vzhledem. Nezávisle na věku. 

Cestoval jsem, užíval si, snažil jsem se žít naplno a zapomenout na vše, co mě kdy trápilo. Tahle zábava mě stála přes léto skoro 600 000. Což nebylo úplně asi košér. 
Probralo mě až vyúčtování z banky. Začala pro mě naprosto neznámá situace. Jestli jsem chtěl přežít, a neumřít hlady a bez oblečení, musel jsem se neskutečně uskromnit.

To taky asi nevykouzlí úsměv na tváři, že? Takže můj život se obrátil z krále na podprůměr. Doteď nákupy Louis Vuitton, Gucci, Prada ...atd. A teď? Max. výprodej. Jen z té myšlenky by mi před půl rokem bylo na zvracení. Takže žádné sushi k obědu, žádné hodinové hovory do zahraničí (třeba Yoshtimu), a hlavně žádná drahá kosmetika. A to není vše. Pomalu se blížil konec roku, a svoje narozeniny jsem prožil tak nějak bez oslav (jako od 15. pokaždé), v slzách a tak nějak opuštěný od všech přátel. A opět jediný, kdo si vzpomněl s dárkem a s přáním byla Lucka. Jsem strašně moc rád, že jí znám. :'))
18. narozeniny jsem byl v gay baru, Vánoce 2012 jsem brečel sám v gay baru, a i nový rok jsem byl v gay baru. A 2013? stejná písnička. Vánoce už dlouho neslavím, a slavit je nechci. Pár lidí mi slíbilo, že je se mnou bude trávit, ale odmítl jsem. A nový rok? Tentokrát opět po gay barech. No není to k pláči? 



Přiznávám. Jsem hodně emotivní člověk. Hodně mě poznamenalo moje dětství. Deprese jsou jedna z věcí, které mě dokážou pronásledovat, i když je slunečný radostný den. A když celou noc nemůžete spát, i když nemáte ani sílu se hnout, a na slzy už taky síla není, tak vás to naprosto rozloží na kousky. 
Měl jsem pořád přátele kolem sebe, nejlepší lidi, jaké jsem kdy poznal. Za ten rok jsem poznal Janu, Darka a Pavlínu. Úžasná trojka super lidí, který mám strašně rád. 
A úžasný lidi i mojí věkové kategorie. Ale znáte to, nikdo nemá čas být s vámi 24 hodin denně. A právě ty večery, kdy je vám nejhůř jste na to prostě sami. 


Jelikož Jana je momentálně nezaměstnaná zpěvačka s velmi podobným životním osudem a s hlasem, který jen čeká, až si ho někdo všimne, protože mě pokaždé dokáže rozesmát i rozbrečet zároveň, tak jsme trávili dost času spolu. Bavili se, občas zašli i ven, ale hlavně zpívali. Ten pocit, když z dobré hudby vám přeběhne husí kůže .... 
Jednou jsme třeba do 7mi do rána poslouchali jazz. Janis Joplin, Amy Winehouse a nebo Raye Charlese. Bylo mi tak super. Z ničeho nic jsem se rozbrečel, protože mi bylo dobře. Tak strašně moc jsem si vždy přál být takhle šťastný. 
Právě, že největší překážkou i tak byl vždy čas. Její přítel mě moc nemá v lásce, a tak máme na sebe vždy jen pár desítek minut. 

A abych se dostal k dnešku. Díky hodinám a hodinám spolu a společném zpívání mi dodala odvahu se po letech opět zajímat o zpěv. Doporučila mě svojí učitelce zpěvu, která je absolutně nejúžasnější bytostí, jakou jsem kdy měl možnost poznat. Za 3 hodiny proměnila můj hlas z prakticky ničeho v tak nějak průměr. Je kouzelné vidět a slyšet, jak vkládám všechny ty emoce do hudby, a jak mi to pomalu jde. 
Kromě zpěvu je i perfektní empatická psycholožka, a zbaví mě pokaždé všech špatných pocitů. Jen mě mrzí nejvíc, že jí nemám jak pomoci já. Nemá moc žáků, moc lidí jí nezná, a já bych si přál tak moc jí dát možnost doporučit nové talenty, kterým může předat svoje zkušenosti a vybrousit je v diamant tak, jako se to snaží se mnou. Bohužel takové lidi neznám. 

A tak díky podpoře úžasných lidí a úžasných situací začal pracovat na svém hlase. Sice kromě rozhovoru s Štěpánem Olívií Turkem a "hvezdného okénka" jsem se víc, než měsíc nedonutil natočit sám od sebe něco nového. Ale i tak je mi lépe. A hlavně je mi fajn, když jsem to mohl říct nahlas a veřejně. 

Děkuju všem lidem, které jsem poznal během poslední doby, a děkuju, že jsem mohl být toho všeho součástí. 









2 komentáře:

  1. nevedel som si, že si to v živote nemal až také ľahké :/ zmenilo to môj pohľad na teba, ale v dobrom zmysle slova ;) drž sa Honzo!

    OdpovědětVymazat
  2. máš krásnej, inspirativní blog .-) cenim upřímnosti a to, jak se rozepisuješ i o svejch "slabinách" držim palce, aby ti časem bylo dobře na dušičce .-) btw. písnička BEST FRIENDs, RIGHT je fakt pecka, palec hore

    OdpovědětVymazat